THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vůbec vlastně netuším, co se to s KYPCK stalo. Buďto jsem se za ty tři roky, jenž uplynuly od minulého studiového zářezu „Nizhe“, změnil já nebo kapela ztratila téměř veškeré charisma, kterým mě v minulosti okouzlila. Ačkoliv se hudební výraz příliš nezměnil a finští doomoví melodici ve své podstatě hrají stále se stejnými kartami, jejich nový materiál nemá ani polovinu sexappealu jeho předchůdce. Možná nenacházím moment překvapení, možná přitažlivější a barevnější melodie, nejsem si jist a chybějící esenci neumím vlastně jednoznačně pojmenovat. Jedno však dokáži říci naprosto jednoznačně. „????? ?? ?????“ mě nehorázně nudí. Ať jsem se snažil do ní proniknout z jakékoliv strany, vždy na mě působila nezajímavě, plytce a ploše.
I tematicky silné skladby, jakými jsou například „Deti Birkenau“ mě zanechávají citově netknutého a to i přes to, že jsem koncentrační tábor Birkenau před pár měsíci navštívil. Zoufale tu chybí silné nosné nápady, které by dokázaly pohltit nebo cokoliv, co by tvorbu KYPCK jakýmkoliv způsobem rozvíjelo nebo posunulo o krůček dál. Jako bych poslouchal kolekci motivů, které se nedostaly na minulé desky, protože prostě nebyly dost dobré.
3,5 / 10
Mozno nie tak dobry, ako predosle dva albumy, ale stale dost pocuvatelne u mna. Naj. skladba: Belorusskii Sneg
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.