Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vůbec vlastně netuším, co se to s KYPCK stalo. Buďto jsem se za ty tři roky, jenž uplynuly od minulého studiového zářezu „Nizhe“, změnil já nebo kapela ztratila téměř veškeré charisma, kterým mě v minulosti okouzlila. Ačkoliv se hudební výraz příliš nezměnil a finští doomoví melodici ve své podstatě hrají stále se stejnými kartami, jejich nový materiál nemá ani polovinu sexappealu jeho předchůdce. Možná nenacházím moment překvapení, možná přitažlivější a barevnější melodie, nejsem si jist a chybějící esenci neumím vlastně jednoznačně pojmenovat. Jedno však dokáži říci naprosto jednoznačně. „????? ?? ?????“ mě nehorázně nudí. Ať jsem se snažil do ní proniknout z jakékoliv strany, vždy na mě působila nezajímavě, plytce a ploše.
I tematicky silné skladby, jakými jsou například „Deti Birkenau“ mě zanechávají citově netknutého a to i přes to, že jsem koncentrační tábor Birkenau před pár měsíci navštívil. Zoufale tu chybí silné nosné nápady, které by dokázaly pohltit nebo cokoliv, co by tvorbu KYPCK jakýmkoliv způsobem rozvíjelo nebo posunulo o krůček dál. Jako bych poslouchal kolekci motivů, které se nedostaly na minulé desky, protože prostě nebyly dost dobré.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?